Adekvátní dávka krve a cynismu.

31. července 2018 v 17:38 | Nowena. |  Myšlenky
A občas se to zase zdá, že je má hlava plná barev. Promítají se a vlévají do sebe a tváří se být jiné než jsou, ale nakonec se zase vrátí to původních odstínů a mi se zdá, že mezi nimi už snad nikdy nemůže prosvítat tma. Začne se objevovat po kapkách, malé korálkové krůpěje tmy. Jako řezná rána, které si člověk nevšiml dokud ležel v horké vaně a kterou necítil, dokud se na ni nepodíval. A než se naděju, tak ta černavá tělní tekutina protékající myslí vše ostatní smete z povrhu, zalije a zalepí svým dehtovým mazem a myšlenky zasmrádnou podivných pachem grafitové vazelíny.

Možná je už pozdě hledat krásu v černých růžích a temných houslových tónech a černé látce. Vše to ztrácí své romantické kouzlo. Nebo jen začínám být pořád více cynická a netečná. A nějaká z těch uhnilejších slupek mé duše se dusivě chechtá všem, co se zkouší ztotožnit s mými pocity a přivlastnit si je. V tomhle slova nenávidím. Jak dokáží opít, jak dokáží klamat. Jak mnohoznačná mohou být. Věřím, že se s nimi mnozí lidé dokáží ztotožnit. Ale nevěřím, že se dokáží ztotožnit s pocity, které mají skutečně vyjadřovat a se samotnými asociacemi, které je vyvolávají. Všichni se lepíme na tragédii jako poblbnuté mouchy na med a mažeme si to bublající neštěstí ještě vřelé po hubě a nic nedává našim životům větší smysl, než řvát do světa jak jsem zlomení a roztříštění a zatracení a pak se při první další příležitosti vrhnem do dalších sraček od huby až po prdel a se vší libostí se okorunujeme pestrým svazkem amaterských psychiatrických diagnóz. Jak příšerně návyková je touha být narušený a jak vidím všechny ty psychologické feťáky co se dobrovolně penetrují depresemi, které snad ani nemají a ověšují je svými jmenovkami, aby se svět nadchl jejich bolestí, mám chuť vzít drátěnku a všechny tyhle pastavy z nich sedřít. Kolik k sobě mám nenávisti a předsůdků. A stačí mi přečíst si první větu vašeho článku a už váš zatracuji.
Pravděpodobně budu příšerná narcistka. Ačkoliv si nemyslím, že bych byla nějak speciální. Miluju svá slova. A miluju svou přecitlivělost, leč nenávidím v co se má slova spojují a nenávidí co vše vlastně cítím. Hledám pochopenín, avšak na své cestě každého zpražím odsouzením. A prostě už z lidí necítím tu čistou upřímnost bez záměru. Necítím v jejich slovech touhu po sebevyjádření, pouze po sebevykreslení. A prohlížím se jako bych hledala klíště a panicky na sobě hledám tenhle vzorec chování, protože jestli něco nenávidím, pak je to záměr a strojenost a touha po pozornosti, Přesně mířená touha po pozornosti a lítosti a vím, že dokud cítím zhnusení ze svým vlastních slov, byla napsána spotánně a upřímně. Dokud nenávidím to, jak mě má slova vykreslují, je vše v pořádku.
A cítím v sobě velké nezaplněné prázdno a cítím odpor k lidem, kteří si navlékají na sebe pocity a staví je na obdiv, ale přitom k nim nikdy nepřivoní, neokusí je a prozkoumávají jejich krásu a hořkost a úmornost jen očima. A věřím, že se spousta lidí cítí mizerně a neznám přístroj, který by dokázal porovnat čí bolest je větší. Věřím, že mnoho lidí trpí stejně moc jako já mnohem více. Ale přestávám věřit, že někdo trpí stejným způsobem. A z vcelku milé věty ,,Chápu tě." se už stala další patetická fráze, po které lidem už jen tak zamávám na odchod. Denně míjím kopy zlomených lidí a nemám zájem smočit byť jen špičku prstu v jejich slzách. A všichni jsou zlomení odporně. A ze všech těch odporně zlomených lidí jsi jen ty nalomený do krásy.

Přála bych si mít něco jiného než slova. Slova se ohýbají. Slova lžou. Kdybych toho bylo schopná, složila bych pár symfonií, který by zvěčnila tu bolest do melodie a začala bych jako rekviem a skončila jako fanfára. Kdybych uměla malovat, začala bych ohyzdnými autopotréty a skončila u překrásných letních krajin. Kdybych uměla tancovat, stala bych na krvácejících špičkách se vším něhou a utrpením, dokud bych se neprotančila ke grotesknímu hýření latinsko amerických tanců. Ale já mám jen slova. Jsem jen igelitové akvárium pro pocity, které neumím definovat. Jsem jen nádoba na dojmy a metafory a umím je vyjádřit jen těmi připosranými slovy a ani to neumím vlastně pořádně. A čím více píšu, tím více stejná jsem a více než úleva je to teď spíše jen balancování na špiččce nože. Milostná hrátka a vzrušení z nebezpečí. Slova jsou nástroj, jsou manipulativní, jsou ostrá. Mají svůj vlastní život. A někdy mám pocit, že je ani neovládám a nepíšu vlastně ani to co chci a co se ve mě zrcadlí a nevěřím si. Mám jen slova. Mám jen své zmatené srdce a jehelníček plný slov a své pohrdání lidmi a touhu působit jinak, než jak o sobě píšu a než jaká jsem. Sobecký cynik. V mém srdci je místo tak akorát na adekvátní dávků krve, která se následovně rozvede do mého těla. Co víc by se do něj mohlo vlézt? Kam s tou tvou nalomenou krásou?


,,Cannot find my faith.
Any God will do.
Nothing said is new
Nothing said is true."
 

Psí déšť.

17. července 2018 v 18:19 | Nowena. |  Myšlenky
A déšť smyje ze světa zápach včerejška. Celé město se skryje do dešťových kapek a stane se něčím jiným, než jen obyčejným, stokrát prochozeným městem, které už nemůžu vystát. Jiné barvy a jiné vůně. Koukám na hustou mlhu a páru vypařující se z lesa a na mraky, které plují až moc rychle a něco se mi na tom zdá strašně zlověstné. Občas si přeji, aby pršelo neustále. Aby nikdo neměl důvod vycházet ven a aby vlasy neustále voněly deštěm a aby mě neopouštěl tenhle ospalý pocit nereálna a aby cigarety chutnaly zas tak nějak jinak a aby se vše ztracené do mě zase vpilo, jako kapky do betonu, a oživilo mě svou pochmurností.
Poslední dobou vítám přesčasy v práci. Pach chemikálií a pískot vysoké frekvence občas člověku vystrnadí z hlavy všechny ty nesmyslnosti, které tam skladuje. Nacházím v té repetitivní monotónnosti a stereotypu požehnaný klid. Celé mé tělo jede tak automaticky na autopilota, že mozek brzy omezí to nikamnevedoucí sebemrskačství. A když se vrátím domů, vše se zase rozproudí nanovo a začnu moc přemýšlet a neumím to zastavit a vlastně ani nevím o čem přemýšlím, ale vím, že mě to příšerně sere. Ten hluk. Ta nejednoznačnost. Ta neidentifikovatelnost nad čím a proč vlastně přemýšlím a co vlastně cítím. Jsem si jistá jen tím, že mi z toho není dobře. Z učení se teď stává moje analgetikum. Docela mě vlastně rozesmívá, jak dokážu být produktivní, když mám pocit že jsem niterně úplně na cáry, kdežto mé šíleně nabité energetické já (které teď fakt moc nepotkávám) otráveně mrčí jen když musí přejít z místnosti do místnosti. Cpu si do hlavy moře textu a je v tom něco strašně uklidňujícího. Možná poprvé v životě cítím něco jako ambice. Možná jsem už vyrostla z toho puberťáckého přístupu, že se vše nějak vyřeší samo, aniž bych hla prstem. Nebo si zas lžu do kapsy, bo mi něco říká, že červený diplom z toho asi nebude. Pravděpodobně ze mě vše opadne v tu nejvíce nevhodnou chvíli a vše půjde do kytek. Obejmu jednoho ze své tuny plyšáků a budu brečet u Psích vojáků a vzpomínat na to, jak kdysi bylo vše v pořádku, dokud nezačnu zpochybňovat své vlastní vzpomínky a nepřesvědčím se, že nic nikdy nebylo v pořádua co bylo, to jsem si vymyslela. Možná budu chvíli zas věřit v Boha a osud a že každý z nás je tak trochu Kilián Nedory. A cítím, že bych si možná měla zase přečíst nějakou básnickou sbírku a asi i trochu spát nebo tak. Prší ve mě a dokud prší, necítím co vše se do mě zase vpíjí. Dokud prší, jsem klidná. Budu poslouchat Psí vojáky a věřit v osud a zůstanu tak nějak v jednom v kuse.

Prší prší jen se leje
kam koníčky pojedeme
pojedeme možná tak do prdele
protože mi došly rýmy.


Uprostřed řeky.

15. července 2018 v 0:06 | Nowena. |  Myšlenky
Osoba, která zde píše, neexistuje. V podstatě opravdu ne. Neexistuje jinak než ve slovech. Je vlastně jen myšlenkou, která má jednou za čas potřebu se projevit a demonstrovat svoji polovičatou existenci. Je jen pocitem, tónem a náladou a nemá ve světě místo a sdílet s ní své každodenní já by zruinovalo vše co mám. V reálném životě není prostor pro melancholii a metafory a utápění se v pocitech, o kterých si ani nejsem jistá, jestli jsou negativní. Osoba, kterou se tu prezentuji, nemá žádný důvod se prezentovat reálně. Žádný zásadní důvod, krom potřeby být a psát a vnímat. Metabolismus poháněný slovy, pocity a tóny. Občas to vnímám jako tajný život - mýtina ukrytá v hlubokém lese, zaheslovaná složka, krabice skovaná na půdě, kterou nikdo nikdy nerozbalí, protože prostě nechce. Možná je to spíše než tajný život spíše taková tajná niterní identita, kterou se nijak neprohřešuji vůči nikomu. Není důvod, aby byla projevena, protože nikomu k ničemu nebude a ona sama k životu nikoho jiného nepotřebuje. Sama je skládkou jakési verbeže a odpadků minulosti a pokleslých vzpomínek a shnilých nálad a vůbec všeho, co se kdy nějak nepovedlo a ještě jsem se s tím nesmířila natolik, abych to ze sebe prostě vyhodila. Nebo to možná ani vyhodit nemůžu. Nebo nechci? O lidské mysli se často mluví, jako by byla poddajná, tvárná a snadno ovlivnitelná a naprosto přizpůsobivá na lusknutí prstu. Nikdy jsem nedokázala pochopit, jak někdo může za život dokázat změnit své myšlení, byť tvrdit že to nejde mi zní často jako prachsprostá výmluva. Někdy mám pocit, že jsem jen pozorovatel, proud myšlenek nejde zachytit, prostě teče a vlévají se do něj přítoky a sem tam je hladina klidná, ale nejde ji přinutit přestat téct. Není nic težšího než nemyslet na nic. Když nedokážu nemyslet, jak si vůbec mohu být jistá, že myslím já. Že to ovlivňuji. A že mohu své myšlenky nějak ovládat. Jak mohu změnit to čím jsem. Všemi mými neurony problikávají signály ve své mrazivě mazané složitosti a já jim do toho jako mám kecat.

Nikdy jsem nenašla příčinu toho, proč takhle přemýšlím. Ne, že bych za sebou táhla těžko rozdýchatelná traumata a můj život byl tragédie. Ani že by byl tak perfektní, že bych si tvořila problémy tam kde nejsou. Snad ani nejsem ten pseudointelektuální sebemučitel utápějící se v depresích, aby nacházel dekadentní krásu v trýznění, byť tak mnohdy mohu znít. Možná jsem prostě jen příšerně přecitlivělá. Tak přecitlivělá, že vnímám barvy zvuků a vůni slov a dokážu se smát a za minutu brečet a zase se smát a celý můj život mi probleskne každým dnem před očima, a to ani nemusím umírat. Něco prostě potřebuje příšerně ven a když už něco vyliju, dvakrát tolik se naplaví a není z toho cesta, nic nikam nevede a já docházím k pocitu, že jsem taková prostě byla vždy a svírá mě strach, že taková vždy i zůstanu a vždy tu se mnou zůstane ta neúplnosti, nepopsatelnost. Kousek skládačky navíc. To cosi, co má pocit, že na tomhle světě neexistuje vhodná kombinace slov, která by uspokojila svou vlastní nevysvětlenost a desinfikuje si rány alespoň touhle spouští, co za sebou mlácením do klávesnice nechávám. Nemám vlastně ani pocit, že co cítím a prožívám je krásné a zajímavé a pubertálně temné a sem tam si říkám, že číst tohle cízíma očima, pomyslím si sama o sobě, že jsem příšerně po pozornosti toužící individuum, které se tu ze svých hraných depresí snaží vytvořit jakýsi čtenářský kult a zviditelnit se. Nedokážu ani popsat, proč to tu filtruju. Někdy prostě cítím uspokojení jen z pohledu na psaný text i když vždy cítím v každém článku zklamání, že jsem nikdy nezachytila správně pocit a myšlenku a nikdy jsem nenapsala vše, co jsem chtěla. Vlastně mi to celé nepřipadá nijak krásné. Ale hledat v tom krásu a ohýbat každý vlezlý pocit v něco potemněle romantického a poetického tomu dává punc snesitelnosti. Obrátit bolest v krásu. Pocit v písmo. Samotu ve sdílení. Celé je to jako chtít někomu odkrýt své srdce, ale abych nepřišla k újmě, mohu jen nabídnout zvuk jeho tlukotu a polemizování nad tím, jak by asi mohlo vypadat (snad jako popelník, snad jako surové turmalíny, snad jako barvy ze snů, nejpravděpodobněji je prostě jen svalem). Tak popisuju své pocity. Jako ozvěny. Jako dohady. Bez důkazu. Bez příčiny. Srdce prostě bije. Tak to je a bude. A pocity bijí do mne a já biju písmeny do nich. Pocity jsou a budou. A já jen nechám plynout a měnit se na všechna slova světa. Nezasahuji do jejich metamorfózy.

Stojím uprostřed řeky a voda se mi valí okolo kotníků a mám pocit, že když budu stát ještě pár let, omele mi je na kost a sluneční svit se odráží od hladiny a já nic nevidím a je to v pořádku, protože teď prostě nechci nic vidět, chci jen stát v té řeče a házet žabky. A přeju si, abych mohla uprostřed té řeky stát navždy a bezstarostně házet žebky a nechat prostě vše plynout a místo toho se propadám na dno oceánu a vše je ohlušenéa zpomalené a vše tmavne a jsem to jen já a masa vody a chlad a tlak, který mě za chvíli rozdrtí, aniž by vlastně chtěl. Tíha celého oceánu mi leží na prsou a ani o tom neví. Navždy stát uprostřed řeky a házet žabky.

,,Everyday still the same, learn to see and breathe
Mourning comes, still I'm numb
Lie awake as my heart slowly breaks apart."


Další články