Psí déšť.

Úterý v 18:19 | Nowena. |  Myšlenky
A déšť smyje ze světa zápach včerejška. Celé město se skryje do dešťových kapek a stane se něčím jiným, než jen obyčejným, stokrát prochozeným městem, které už nemůžu vystát. Jiné barvy a jiné vůně. Koukám na hustou mlhu a páru vypařující se z lesa a na mraky, které plují až moc rychle a něco se mi na tom zdá strašně zlověstné. Občas si přeji, aby pršelo neustále. Aby nikdo neměl důvod vycházet ven a aby vlasy neustále voněly deštěm a aby mě neopouštěl tenhle ospalý pocit nereálna a aby cigarety chutnaly zas tak nějak jinak a aby se vše ztracené do mě zase vpilo, jako kapky do betonu, a oživilo mě svou pochmurností.
Poslední dobou vítám přesčasy v práci. Pach chemikálií a pískot vysoké frekvence občas člověku vystrnadí z hlavy všechny ty nesmyslnosti, které tam skladuje. Nacházím v té repetitivní monotónnosti a stereotypu požehnaný klid. Celé mé tělo jede tak automaticky na autopilota, že mozek brzy omezí to nikamnevedoucí sebemrskačství. A když se vrátím domů, vše se zase rozproudí nanovo a začnu moc přemýšlet a neumím to zastavit a vlastně ani nevím o čem přemýšlím, ale vím, že mě to příšerně sere. Ten hluk. Ta nejednoznačnost. Ta neidentifikovatelnost nad čím a proč vlastně přemýšlím a co vlastně cítím. Jsem si jistá jen tím, že mi z toho není dobře. Z učení se teď stává moje analgetikum. Docela mě vlastně rozesmívá, jak dokážu být produktivní, když mám pocit že jsem niterně úplně na cáry, kdežto mé šíleně nabité energetické já (které teď fakt moc nepotkávám) otráveně mrčí jen když musí přejít z místnosti do místnosti. Cpu si do hlavy moře textu a je v tom něco strašně uklidňujícího. Možná poprvé v životě cítím něco jako ambice. Možná jsem už vyrostla z toho puberťáckého přístupu, že se vše nějak vyřeší samo, aniž bych hla prstem. Nebo si zas lžu do kapsy, bo mi něco říká, že červený diplom z toho asi nebude. Pravděpodobně ze mě vše opadne v tu nejvíce nevhodnou chvíli a vše půjde do kytek. Obejmu jednoho ze své tuny plyšáků a budu brečet u Psích vojáků a vzpomínat na to, jak kdysi bylo vše v pořádku, dokud nezačnu zpochybňovat své vlastní vzpomínky a nepřesvědčím se, že nic nikdy nebylo v pořádua co bylo, to jsem si vymyslela. Možná budu chvíli zas věřit v Boha a osud a že každý z nás je tak trochu Kilián Nedory. A cítím, že bych si možná měla zase přečíst nějakou básnickou sbírku a asi i trochu spát nebo tak. Prší ve mě a dokud prší, necítím co vše se do mě zase vpíjí. Dokud prší, jsem klidná. Budu poslouchat Psí vojáky a věřit v osud a zůstanu tak nějak v jednom v kuse.

Prší prší jen se leje
kam koníčky pojedeme
pojedeme možná tak do prdele
protože mi došly rýmy.

 

Uprostřed řeky.

15. července 2018 v 0:06 | Nowena. |  Myšlenky
Osoba, která zde píše, neexistuje. V podstatě opravdu ne. Neexistuje jinak než ve slovech. Je vlastně jen myšlenkou, která má jednou za čas potřebu se projevit a demonstrovat svoji polovičatou existenci. Je jen pocitem, tónem a náladou a nemá ve světě místo a sdílet s ní své každodenní já by zruinovalo vše co mám. V reálném životě není prostor pro melancholii a metafory a utápění se v pocitech, o kterých si ani nejsem jistá, jestli jsou negativní. Osoba, kterou se tu prezentuji, nemá žádný důvod se prezentovat reálně. Žádný zásadní důvod, krom potřeby být a psát a vnímat. Metabolismus poháněný slovy, pocity a tóny. Občas to vnímám jako tajný život - mýtina ukrytá v hlubokém lese, zaheslovaná složka, krabice skovaná na půdě, kterou nikdo nikdy nerozbalí, protože prostě nechce. Možná je to spíše než tajný život spíše taková tajná niterní identita, kterou se nijak neprohřešuji vůči nikomu. Není důvod, aby byla projevena, protože nikomu k ničemu nebude a ona sama k životu nikoho jiného nepotřebuje. Sama je skládkou jakési verbeže a odpadků minulosti a pokleslých vzpomínek a shnilých nálad a vůbec všeho, co se kdy nějak nepovedlo a ještě jsem se s tím nesmířila natolik, abych to ze sebe prostě vyhodila. Nebo to možná ani vyhodit nemůžu. Nebo nechci? O lidské mysli se často mluví, jako by byla poddajná, tvárná a snadno ovlivnitelná a naprosto přizpůsobivá na lusknutí prstu. Nikdy jsem nedokázala pochopit, jak někdo může za život dokázat změnit své myšlení, byť tvrdit že to nejde mi zní často jako prachsprostá výmluva. Někdy mám pocit, že jsem jen pozorovatel, proud myšlenek nejde zachytit, prostě teče a vlévají se do něj přítoky a sem tam je hladina klidná, ale nejde ji přinutit přestat téct. Není nic težšího než nemyslet na nic. Když nedokážu nemyslet, jak si vůbec mohu být jistá, že myslím já. Že to ovlivňuji. A že mohu své myšlenky nějak ovládat. Jak mohu změnit to čím jsem. Všemi mými neurony problikávají signály ve své mrazivě mazané složitosti a já jim do toho jako mám kecat.

Nikdy jsem nenašla příčinu toho, proč takhle přemýšlím. Ne, že bych za sebou táhla těžko rozdýchatelná traumata a můj život byl tragédie. Ani že by byl tak perfektní, že bych si tvořila problémy tam kde nejsou. Snad ani nejsem ten pseudointelektuální sebemučitel utápějící se v depresích, aby nacházel dekadentní krásu v trýznění, byť tak mnohdy mohu znít. Možná jsem prostě jen příšerně přecitlivělá. Tak přecitlivělá, že vnímám barvy zvuků a vůni slov a dokážu se smát a za minutu brečet a zase se smát a celý můj život mi probleskne každým dnem před očima, a to ani nemusím umírat. Něco prostě potřebuje příšerně ven a když už něco vyliju, dvakrát tolik se naplaví a není z toho cesta, nic nikam nevede a já docházím k pocitu, že jsem taková prostě byla vždy a svírá mě strach, že taková vždy i zůstanu a vždy tu se mnou zůstane ta neúplnosti, nepopsatelnost. Kousek skládačky navíc. To cosi, co má pocit, že na tomhle světě neexistuje vhodná kombinace slov, která by uspokojila svou vlastní nevysvětlenost a desinfikuje si rány alespoň touhle spouští, co za sebou mlácením do klávesnice nechávám. Nemám vlastně ani pocit, že co cítím a prožívám je krásné a zajímavé a pubertálně temné a sem tam si říkám, že číst tohle cízíma očima, pomyslím si sama o sobě, že jsem příšerně po pozornosti toužící individuum, které se tu ze svých hraných depresí snaží vytvořit jakýsi čtenářský kult a zviditelnit se. Nedokážu ani popsat, proč to tu filtruju. Někdy prostě cítím uspokojení jen z pohledu na psaný text i když vždy cítím v každém článku zklamání, že jsem nikdy nezachytila správně pocit a myšlenku a nikdy jsem nenapsala vše, co jsem chtěla. Vlastně mi to celé nepřipadá nijak krásné. Ale hledat v tom krásu a ohýbat každý vlezlý pocit v něco potemněle romantického a poetického tomu dává punc snesitelnosti. Obrátit bolest v krásu. Pocit v písmo. Samotu ve sdílení. Celé je to jako chtít někomu odkrýt své srdce, ale abych nepřišla k újmě, mohu jen nabídnout zvuk jeho tlukotu a polemizování nad tím, jak by asi mohlo vypadat (snad jako popelník, snad jako surové turmalíny, snad jako barvy ze snů, nejpravděpodobněji je prostě jen svalem). Tak popisuju své pocity. Jako ozvěny. Jako dohady. Bez důkazu. Bez příčiny. Srdce prostě bije. Tak to je a bude. A pocity bijí do mne a já biju písmeny do nich. Pocity jsou a budou. A já jen nechám plynout a měnit se na všechna slova světa. Nezasahuji do jejich metamorfózy.

Stojím uprostřed řeky a voda se mi valí okolo kotníků a mám pocit, že když budu stát ještě pár let, omele mi je na kost a sluneční svit se odráží od hladiny a já nic nevidím a je to v pořádku, protože teď prostě nechci nic vidět, chci jen stát v té řeče a házet žabky. A přeju si, abych mohla uprostřed té řeky stát navždy a bezstarostně házet žebky a nechat prostě vše plynout a místo toho se propadám na dno oceánu a vše je ohlušenéa zpomalené a vše tmavne a jsem to jen já a masa vody a chlad a tlak, který mě za chvíli rozdrtí, aniž by vlastně chtěl. Tíha celého oceánu mi leží na prsou a ani o tom neví. Navždy stát uprostřed řeky a házet žabky.

,,Everyday still the same, learn to see and breathe
Mourning comes, still I'm numb
Lie awake as my heart slowly breaks apart."


Nerozhodnost.

8. července 2018 v 23:02 | Nowena. |  Myšlenky
Někdy vysloveně cítím, jak se mé oči přímo krabatí a mračí. A mám pocit, že ten ztrhaný pohled, který přichází sám od sebe, je jediným signálem, kterým mé tělo dává najevo jaký hnus se ve mně přelívá. A někdy mám pocit, že jen díky tomu pohledu mi všichni vidí do duše, vidí mi do nitra přes všechny ty mrazivé krystaly a seschlé větve a potrhané závěsy a vytrhané stehy a to všechno co duši může obklopovat a každý si huhňá za zády, jakou odpornost to v sobě nesu, a jak s tím můžu koukat do zrcadla a chodit mezi lidi a tyhle věci. Neuměla bych odpovědět, nevím. Nic neudržím, nic neskryji, nic neutajím, jsem dokonale čitelné, jsem dokonale prokouknutelná. Jsem veřejná. A ten uťápnutý racionální kousek mne mě chlácholí, ať si z toho nic nedělám. Že má arcizbytečnost nikoho ani při nejmenším nezajímá.
Nepřipadá mi, že by letní květiny kdy voněly tak silně, že by mě z nich rozbolela hlava. Ani se mi nikdy nezdálo, že by déšť tolik duněl o střechy a studený vzduch tolik pálil v nose a slunce se na vodní hladině tolik třpytilo. Vše je příliš výrazné a ostré a intenzivní. Nepřipadá mi, že bych kdy vše tolik cítila. Že bych tolik cítila. Ptáci krouží v nesmyslných spirálách a svými křídly řežou do nebe. Jen čekám, kdy začne krvácet.
Ztratila jsem víru v lidi, aniž by se k tomu jakkoli zasloužili. Ztratila jsem víru v život, aniž by se k tomu nějak zasloužil. Pátrám a nenacházím zjevnou příčinu toho jak mi je. Nedokážu vystát, že jsem šťastná. Být šťastná mě dělá příšerně nešťastnou. Být šťastná je závazek. Býť šťastná je dluh za to, že je mi dobře. Povinnost, kterou nedokážu splnit. Rozemílám v sobě to štěstí na prach a vdechuju jeho částečky a dusím se jimi. Nic mi nedává smysl, nic nezůstane dost dlouho, aby to ve mně zanechalo hlubší stopy. Nic mne už neformuje, zůstávám deformovaná a nedokončená a nesmyslná a příšerně nešťastná a příšerně šťastná a příšerně nerozhodná.


Další články