Adekvátní dávka krve a cynismu.

31. července 2018 v 17:38 | Nowena. |  Myšlenky
A občas se to zase zdá, že je má hlava plná barev. Promítají se a vlévají do sebe a tváří se být jiné než jsou, ale nakonec se zase vrátí to původních odstínů a mi se zdá, že mezi nimi už snad nikdy nemůže prosvítat tma. Začne se objevovat po kapkách, malé korálkové krůpěje tmy. Jako řezná rána, které si člověk nevšiml dokud ležel v horké vaně a kterou necítil, dokud se na ni nepodíval. A než se naděju, tak ta černavá tělní tekutina protékající myslí vše ostatní smete z povrhu, zalije a zalepí svým dehtovým mazem a myšlenky zasmrádnou podivných pachem grafitové vazelíny.

Možná je už pozdě hledat krásu v černých růžích a temných houslových tónech a černé látce. Vše to ztrácí své romantické kouzlo. Nebo jen začínám být pořád více cynická a netečná. A nějaká z těch uhnilejších slupek mé duše se dusivě chechtá všem, co se zkouší ztotožnit s mými pocity a přivlastnit si je. V tomhle slova nenávidím. Jak dokáží opít, jak dokáží klamat. Jak mnohoznačná mohou být. Věřím, že se s nimi mnozí lidé dokáží ztotožnit. Ale nevěřím, že se dokáží ztotožnit s pocity, které mají skutečně vyjadřovat a se samotnými asociacemi, které je vyvolávají. Všichni se lepíme na tragédii jako poblbnuté mouchy na med a mažeme si to bublající neštěstí ještě vřelé po hubě a nic nedává našim životům větší smysl, než řvát do světa jak jsem zlomení a roztříštění a zatracení a pak se při první další příležitosti vrhnem do dalších sraček od huby až po prdel a se vší libostí se okorunujeme pestrým svazkem amaterských psychiatrických diagnóz. Jak příšerně návyková je touha být narušený a jak vidím všechny ty psychologické feťáky co se dobrovolně penetrují depresemi, které snad ani nemají a ověšují je svými jmenovkami, aby se svět nadchl jejich bolestí, mám chuť vzít drátěnku a všechny tyhle pastavy z nich sedřít. Kolik k sobě mám nenávisti a předsůdků. A stačí mi přečíst si první větu vašeho článku a už váš zatracuji.
Pravděpodobně budu příšerná narcistka. Ačkoliv si nemyslím, že bych byla nějak speciální. Miluju svá slova. A miluju svou přecitlivělost, leč nenávidím v co se má slova spojují a nenávidí co vše vlastně cítím. Hledám pochopenín, avšak na své cestě každého zpražím odsouzením. A prostě už z lidí necítím tu čistou upřímnost bez záměru. Necítím v jejich slovech touhu po sebevyjádření, pouze po sebevykreslení. A prohlížím se jako bych hledala klíště a panicky na sobě hledám tenhle vzorec chování, protože jestli něco nenávidím, pak je to záměr a strojenost a touha po pozornosti, Přesně mířená touha po pozornosti a lítosti a vím, že dokud cítím zhnusení ze svým vlastních slov, byla napsána spotánně a upřímně. Dokud nenávidím to, jak mě má slova vykreslují, je vše v pořádku.
A cítím v sobě velké nezaplněné prázdno a cítím odpor k lidem, kteří si navlékají na sebe pocity a staví je na obdiv, ale přitom k nim nikdy nepřivoní, neokusí je a prozkoumávají jejich krásu a hořkost a úmornost jen očima. A věřím, že se spousta lidí cítí mizerně a neznám přístroj, který by dokázal porovnat čí bolest je větší. Věřím, že mnoho lidí trpí stejně moc jako já mnohem více. Ale přestávám věřit, že někdo trpí stejným způsobem. A z vcelku milé věty ,,Chápu tě." se už stala další patetická fráze, po které lidem už jen tak zamávám na odchod. Denně míjím kopy zlomených lidí a nemám zájem smočit byť jen špičku prstu v jejich slzách. A všichni jsou zlomení odporně. A ze všech těch odporně zlomených lidí jsi jen ty nalomený do krásy.

Přála bych si mít něco jiného než slova. Slova se ohýbají. Slova lžou. Kdybych toho bylo schopná, složila bych pár symfonií, který by zvěčnila tu bolest do melodie a začala bych jako rekviem a skončila jako fanfára. Kdybych uměla malovat, začala bych ohyzdnými autopotréty a skončila u překrásných letních krajin. Kdybych uměla tancovat, stala bych na krvácejících špičkách se vším něhou a utrpením, dokud bych se neprotančila ke grotesknímu hýření latinsko amerických tanců. Ale já mám jen slova. Jsem jen igelitové akvárium pro pocity, které neumím definovat. Jsem jen nádoba na dojmy a metafory a umím je vyjádřit jen těmi připosranými slovy a ani to neumím vlastně pořádně. A čím více píšu, tím více stejná jsem a více než úleva je to teď spíše jen balancování na špiččce nože. Milostná hrátka a vzrušení z nebezpečí. Slova jsou nástroj, jsou manipulativní, jsou ostrá. Mají svůj vlastní život. A někdy mám pocit, že je ani neovládám a nepíšu vlastně ani to co chci a co se ve mě zrcadlí a nevěřím si. Mám jen slova. Mám jen své zmatené srdce a jehelníček plný slov a své pohrdání lidmi a touhu působit jinak, než jak o sobě píšu a než jaká jsem. Sobecký cynik. V mém srdci je místo tak akorát na adekvátní dávků krve, která se následovně rozvede do mého těla. Co víc by se do něj mohlo vlézt? Kam s tou tvou nalomenou krásou?


,,Cannot find my faith.
Any God will do.
Nothing said is new
Nothing said is true."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.