Nepravděpodobná.

4. července 2018 v 20:35 | Nowena. |  Myšlenky
Někdy mám pocit, že pro člověka, kterým se tak urputně snažím nebýt, není tady na tom světě místo. Vše mě to jednou dožene, roztrhá, rozsápe, pohodí a poplive. Vždy mě zajímalo, jestli i ostatní cítí provinilost za to, že jsou. Provinilost bez viny. Bez důvodu. Aspoň na zlomek vteřiny jako pocit, který ani nestihnou pochytit a identifikovat, ale přesto zastihnou jeho přítomnost. Byl jsem tady. A zas jdu. A zase jsem zpět. Pořád dokola. Provinilost z čiré existence. Že člověk dýchá, a že se opovažuje být a cítit a mluvit a říkat si jménem a vůbec myslet. Pocit, že každý ten zpropadený nádech člověk někomu dluží a že jednou bude muset zaplatit i za to, že mu krev pravidelně cirkuluje tělem. Vnímat svůj tep a říkat si už dost, tohle si nemůžu dovolit! Bezdůvodný pocit viny odnikud. Nekonkrétní, jaksi skalární, nedefinovaný, neurčitelný. Pocit, že se mi nad hlavou něco smráká a smrskává se to a zakrývá únikové východy a přes to sevření už ke mně ani neproniká světlo a brzo se mi nebe zřítí na hlavu a já ho ponesu po zbytek života.
A zamknout se na tisíc západů nepomůže. Přebít pach špatných pocitů? Umlčet jejich výkřiky? Přetři ten pocit čímkoli, stejně bude prosvítat. Ve směsici šumu hlasů bude vždy tou jedinou ozvěnou, které půjde rozumět. Jako strup, nabádající ke stržení. Jako zbytek jídla mezi zubama. Jako tříška pod kůží. Nebolestivá, ale přesto jaksi upozorňující na sebe, žebrající o pozornost. Žebrající bez ustání a tak naléhavě a smyslně, že nejde odmítnout. Nejde odolat. Jako sáhnout na rozpálenou žárovku. Jako můra za světlem. Jako myš do pasti. Nejde odolat.

A vše se zdá tak nepravděpodobné a nereálné. Ze všech těch částic ve vesmíru se zrovna těchhle pár zformovalo v tohle jakési já, aby mohlo ráno otevřít oči a přemýšlet o bizarnosti života a mnohoznačnosti vlastních pocitů. Tomu mám věřit. Mám věřit v důležitost čehokoliv, protože se mé atomy spojily na konkrétním místě v jinak naprosté, bohapusté, monumentální prázdnotě. Výplod náhody. Proč. Svět tam venku a nekonečná prázdnota za ním - tichá, mlčenlivá, valivá a prostě... existující. A já každé ráno otevírám oči a uvědomuji si to. Vnímám své oči a každý jejich pohyb a nechápu že jsou schopné mrknou a ostřit a pohybovat se a být. Jsou. Jak tomu mám uvěřit. Jen smítko prachu mezí vší tou hmotou. Tím jsem. Jen zanedbatelný a zaokrouhlitelný zlomek všeho. Jak může být cokoliv důležité. Jak moc důležitý si o sobě k čertu myslel že je člověk, co vymyslel slovo důležitý. Existuju abych se popírala. Abych byla nepořádkem. Abych se snažila najít nebo vymyslet slova, která by vyjádřila co cítím. Abych se tím trápila a abych se trápila tím, že se trápím. Stvořit vhodnou metaforu a napsat báseň, která se mnou bude dokonale rezonovat. Existovat i nadále ve své nepravděpodobnosti s pocitem, že mohu být pochopena. Ne přijata, ale pochopena. A ve všem tom si dovolit být ještě dokonce i tak podivně šťastná, to už by byl vrchol.

Jsem neutříděná, jsem rozházená.
Jsem nezodpovězená.
Jsem nepravděpodobná
Jsem zmatená.
Jsem.
Jsem?

Kéž bych mohla být pochopena, ale nepojmenována. Celé mé tělo se brání slovům, jímž se mě snažíš definovat a popsat, co je se mnou špatně a co není. Moci tak ten vřelý chaos přelít do tvé mysli abys pochopil a aby to pochopení už nežádalo žádná další slova. Vlít do tebe tu neutříděnost a nepravděpodobnost, pro níž neexisují slova a která jde cítit jen nějak neurčitě a mimotělně. Nemyslet. Nebýt. Necítit. Nepřemýšlet. Nehledat.
Nebýt to ptáci padající ve spirálách z nebe. Nebýt to déšť pršící vzhůru a oheň měnící popel v dříví. Nebýt to černé hvězdy za bílé noci. Nebýt to lidská srdce vyrůstající na větvích lípy srdčité. Nebýt to naprostá ambivalence. Nebýt stoprocentní odvar pochmurnosti a paradoxů a chaosu. Nebýt ztělesněním otupělosti, nebýt živoucí metafora. Nebýt tou parodií na život. Nebýt chodícím zločinem vůči sebekontrole. Nebýt nezodpovězenou otázkou a nevyřčenou odpovědí. Nebýt posedlá tečkama v nadpisech. Nebýt to já, vše by bylo jednodušší.

Jen pouhý zlomek veškerenstva.
Jen smítko prachu mezi tím vším ostatním.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucienne Lucienne | Web | 11. července 2018 v 20:06 | Reagovat

První větu bych si mohla napsat na čelo. (Neboj, autorská práva respektuji. :DDD)
Moc se mi líbí styl tvého psaní a způsob, jakým vyjadřuješ myšlenky. A hlavně rozumím tomu, co píšeš, což tomu pro mě dává další rozměr. Je to skvělé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.