Psí déšť.

17. července 2018 v 18:19 | Nowena. |  Myšlenky
A déšť smyje ze světa zápach včerejška. Celé město se skryje do dešťových kapek a stane se něčím jiným, než jen obyčejným, stokrát prochozeným městem, které už nemůžu vystát. Jiné barvy a jiné vůně. Koukám na hustou mlhu a páru vypařující se z lesa a na mraky, které plují až moc rychle a něco se mi na tom zdá strašně zlověstné. Občas si přeji, aby pršelo neustále. Aby nikdo neměl důvod vycházet ven a aby vlasy neustále voněly deštěm a aby mě neopouštěl tenhle ospalý pocit nereálna a aby cigarety chutnaly zas tak nějak jinak a aby se vše ztracené do mě zase vpilo, jako kapky do betonu, a oživilo mě svou pochmurností.
Poslední dobou vítám přesčasy v práci. Pach chemikálií a pískot vysoké frekvence občas člověku vystrnadí z hlavy všechny ty nesmyslnosti, které tam skladuje. Nacházím v té repetitivní monotónnosti a stereotypu požehnaný klid. Celé mé tělo jede tak automaticky na autopilota, že mozek brzy omezí to nikamnevedoucí sebemrskačství. A když se vrátím domů, vše se zase rozproudí nanovo a začnu moc přemýšlet a neumím to zastavit a vlastně ani nevím o čem přemýšlím, ale vím, že mě to příšerně sere. Ten hluk. Ta nejednoznačnost. Ta neidentifikovatelnost nad čím a proč vlastně přemýšlím a co vlastně cítím. Jsem si jistá jen tím, že mi z toho není dobře. Z učení se teď stává moje analgetikum. Docela mě vlastně rozesmívá, jak dokážu být produktivní, když mám pocit že jsem niterně úplně na cáry, kdežto mé šíleně nabité energetické já (které teď fakt moc nepotkávám) otráveně mrčí jen když musí přejít z místnosti do místnosti. Cpu si do hlavy moře textu a je v tom něco strašně uklidňujícího. Možná poprvé v životě cítím něco jako ambice. Možná jsem už vyrostla z toho puberťáckého přístupu, že se vše nějak vyřeší samo, aniž bych hla prstem. Nebo si zas lžu do kapsy, bo mi něco říká, že červený diplom z toho asi nebude. Pravděpodobně ze mě vše opadne v tu nejvíce nevhodnou chvíli a vše půjde do kytek. Obejmu jednoho ze své tuny plyšáků a budu brečet u Psích vojáků a vzpomínat na to, jak kdysi bylo vše v pořádku, dokud nezačnu zpochybňovat své vlastní vzpomínky a nepřesvědčím se, že nic nikdy nebylo v pořádua co bylo, to jsem si vymyslela. Možná budu chvíli zas věřit v Boha a osud a že každý z nás je tak trochu Kilián Nedory. A cítím, že bych si možná měla zase přečíst nějakou básnickou sbírku a asi i trochu spát nebo tak. Prší ve mě a dokud prší, necítím co vše se do mě zase vpíjí. Dokud prší, jsem klidná. Budu poslouchat Psí vojáky a věřit v osud a zůstanu tak nějak v jednom v kuse.

Prší prší jen se leje
kam koníčky pojedeme
pojedeme možná tak do prdele
protože mi došly rýmy.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nakira Nakira | E-mail | Web | 24. července 2018 v 15:50 | Reagovat

Geniální článek. Někdy bych chtěla, aby pršelo pořád a slunce se vyhouplo jen občas - jako teď je občas jen déšť.

2 Lucienne Lucienne | Web | 25. července 2018 v 12:48 | Reagovat

Páni, tvá slova mi ubíhala před očima tak rychle a plynule, že jsem byla až překvapená, že už je konec.
Nádherně jsi popsala všechny ty pocity, až jsem je sama cítila. Jednu věc ti ale závidím - tu produktivnost. Když tyhle stavy mívám já - a jakože je mívám (kéž by někdy v kuse pršelo!), jsem totálně nepoužitelná. Když nepíšu, tak poslouchám písničky a zírám do stropu. Zvládnout letošní letní semestr v tomhle zdánlivě nekonečném stavu bylo prakticky nemožné a já nechápu, jak se mi to povedlo. Pořád jsem byla totálně mimo realitu.
Článek moc povedený, asi se mi zatím líbil nejvíc z těch, které jsem od tebe četla. Úžasná slova.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.