Uprostřed řeky.

15. července 2018 v 0:06 | Nowena. |  Myšlenky
Osoba, která zde píše, neexistuje. V podstatě opravdu ne. Neexistuje jinak než ve slovech. Je vlastně jen myšlenkou, která má jednou za čas potřebu se projevit a demonstrovat svoji polovičatou existenci. Je jen pocitem, tónem a náladou a nemá ve světě místo a sdílet s ní své každodenní já by zruinovalo vše co mám. V reálném životě není prostor pro melancholii a metafory a utápění se v pocitech, o kterých si ani nejsem jistá, jestli jsou negativní. Osoba, kterou se tu prezentuji, nemá žádný důvod se prezentovat reálně. Žádný zásadní důvod, krom potřeby být a psát a vnímat. Metabolismus poháněný slovy, pocity a tóny. Občas to vnímám jako tajný život - mýtina ukrytá v hlubokém lese, zaheslovaná složka, krabice skovaná na půdě, kterou nikdo nikdy nerozbalí, protože prostě nechce. Možná je to spíše než tajný život spíše taková tajná niterní identita, kterou se nijak neprohřešuji vůči nikomu. Není důvod, aby byla projevena, protože nikomu k ničemu nebude a ona sama k životu nikoho jiného nepotřebuje. Sama je skládkou jakési verbeže a odpadků minulosti a pokleslých vzpomínek a shnilých nálad a vůbec všeho, co se kdy nějak nepovedlo a ještě jsem se s tím nesmířila natolik, abych to ze sebe prostě vyhodila. Nebo to možná ani vyhodit nemůžu. Nebo nechci? O lidské mysli se často mluví, jako by byla poddajná, tvárná a snadno ovlivnitelná a naprosto přizpůsobivá na lusknutí prstu. Nikdy jsem nedokázala pochopit, jak někdo může za život dokázat změnit své myšlení, byť tvrdit že to nejde mi zní často jako prachsprostá výmluva. Někdy mám pocit, že jsem jen pozorovatel, proud myšlenek nejde zachytit, prostě teče a vlévají se do něj přítoky a sem tam je hladina klidná, ale nejde ji přinutit přestat téct. Není nic težšího než nemyslet na nic. Když nedokážu nemyslet, jak si vůbec mohu být jistá, že myslím já. Že to ovlivňuji. A že mohu své myšlenky nějak ovládat. Jak mohu změnit to čím jsem. Všemi mými neurony problikávají signály ve své mrazivě mazané složitosti a já jim do toho jako mám kecat.

Nikdy jsem nenašla příčinu toho, proč takhle přemýšlím. Ne, že bych za sebou táhla těžko rozdýchatelná traumata a můj život byl tragédie. Ani že by byl tak perfektní, že bych si tvořila problémy tam kde nejsou. Snad ani nejsem ten pseudointelektuální sebemučitel utápějící se v depresích, aby nacházel dekadentní krásu v trýznění, byť tak mnohdy mohu znít. Možná jsem prostě jen příšerně přecitlivělá. Tak přecitlivělá, že vnímám barvy zvuků a vůni slov a dokážu se smát a za minutu brečet a zase se smát a celý můj život mi probleskne každým dnem před očima, a to ani nemusím umírat. Něco prostě potřebuje příšerně ven a když už něco vyliju, dvakrát tolik se naplaví a není z toho cesta, nic nikam nevede a já docházím k pocitu, že jsem taková prostě byla vždy a svírá mě strach, že taková vždy i zůstanu a vždy tu se mnou zůstane ta neúplnosti, nepopsatelnost. Kousek skládačky navíc. To cosi, co má pocit, že na tomhle světě neexistuje vhodná kombinace slov, která by uspokojila svou vlastní nevysvětlenost a desinfikuje si rány alespoň touhle spouští, co za sebou mlácením do klávesnice nechávám. Nemám vlastně ani pocit, že co cítím a prožívám je krásné a zajímavé a pubertálně temné a sem tam si říkám, že číst tohle cízíma očima, pomyslím si sama o sobě, že jsem příšerně po pozornosti toužící individuum, které se tu ze svých hraných depresí snaží vytvořit jakýsi čtenářský kult a zviditelnit se. Nedokážu ani popsat, proč to tu filtruju. Někdy prostě cítím uspokojení jen z pohledu na psaný text i když vždy cítím v každém článku zklamání, že jsem nikdy nezachytila správně pocit a myšlenku a nikdy jsem nenapsala vše, co jsem chtěla. Vlastně mi to celé nepřipadá nijak krásné. Ale hledat v tom krásu a ohýbat každý vlezlý pocit v něco potemněle romantického a poetického tomu dává punc snesitelnosti. Obrátit bolest v krásu. Pocit v písmo. Samotu ve sdílení. Celé je to jako chtít někomu odkrýt své srdce, ale abych nepřišla k újmě, mohu jen nabídnout zvuk jeho tlukotu a polemizování nad tím, jak by asi mohlo vypadat (snad jako popelník, snad jako surové turmalíny, snad jako barvy ze snů, nejpravděpodobněji je prostě jen svalem). Tak popisuju své pocity. Jako ozvěny. Jako dohady. Bez důkazu. Bez příčiny. Srdce prostě bije. Tak to je a bude. A pocity bijí do mne a já biju písmeny do nich. Pocity jsou a budou. A já jen nechám plynout a měnit se na všechna slova světa. Nezasahuji do jejich metamorfózy.

Stojím uprostřed řeky a voda se mi valí okolo kotníků a mám pocit, že když budu stát ještě pár let, omele mi je na kost a sluneční svit se odráží od hladiny a já nic nevidím a je to v pořádku, protože teď prostě nechci nic vidět, chci jen stát v té řeče a házet žabky. A přeju si, abych mohla uprostřed té řeky stát navždy a bezstarostně házet žebky a nechat prostě vše plynout a místo toho se propadám na dno oceánu a vše je ohlušenéa zpomalené a vše tmavne a jsem to jen já a masa vody a chlad a tlak, který mě za chvíli rozdrtí, aniž by vlastně chtěl. Tíha celého oceánu mi leží na prsou a ani o tom neví. Navždy stát uprostřed řeky a házet žabky.

,,Everyday still the same, learn to see and breathe
Mourning comes, still I'm numb
Lie awake as my heart slowly breaks apart."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucienne Lucienne | Web | 25. července 2018 v 12:43 | Reagovat

Já... já ti rozumím. Až mě znepokojuje, jak moc ti rozumím. Ale v tvém článku jsem se prostě našla, jako kdybych četla ze své duše svou historii.
Na začátku jsi psala, že ta bytost, která tu vylévá na blog své emoce, vlastně neexistuje, polovičatá existence, která se občas přihlásí o slovo, ale se kterou v běžném životě nemůžeš sdílet svou osobnost, protože by to stálo příliš. Kdysi jsem napsala něco podobného o té své bytosti uvnitř mě, která píše a vypisuje se. Něco velice podobného, jen jinými slovy. Pořád tak nějak nevím, do jaké míry je mnou a do jaké míry je někým jiným, další entitou ve mně, nebo možná, do jaké míry prostě neexistuje. A už vůbec nevím, jak moc ji potřebuju a či se jí dovedu nebo chci někdy zbavit. Prostě tu je a občas je hlasitá.
A pak jsi psala o tom prožívání věcí, o přecitlivělosti a o tom, jak to může vypadat, jakože si vymýšlíš problémy, které ale nemáš, jen abys byla zajímavá. I to mám stejně. Přecitlivělost je strašné břemeno, ale nedá se setřást. Prožívat všechno tak *intenzivně*, tak moc, že nás běžné věci nutí všechno psát a ohýbat do té krásy, kterou jsi zmínila - to je opravdu náročné. Ale máš pravdu - bez toho psaní by to bylo naprosto nesnesitelné a když o tom můžu napsat a přetransformovat to do něčeho snad krásného, jakoby to mělo alespoň nějaký smysl.
Moc pěkný článek a moc krásně vyjádřené myšlenky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.