Vůně vzpomínek.

5. července 2018 v 1:16 | Nowena. |  Myšlenky
Myslím, že před sedmi lety jsem se cítila šťastně. Naplněně. Smutek byl jen takovou malou rolničkou, která někde okolo mě nenápadně sem tam zazvonila (někdy jsem si na ni i zazvonila sama, smutnit tehdy bývalo i příjemné) a víc už na sebe neupozorňovala. Celý večer se mi vybavují vjemy na tu dobu. Mozaika pocitů, barev, příchutí a zvuků a vzpomínek, co tehdejší dobu tvořily. Voněla po kouři z vodní dýmky a po lese a čerstvě posečeném poli a chutnala jako ořechová medovina a bylá taková celá nějaká zelenohnědá a zněla jako Ensiferum. Když poslouchám Ensiferum, vybavuji si osobu, kterou už začínám vnímát jako sebe. Určitou část života nejspíše nikdy nedokážu uvidět jako svou. Pamatuji si ji a vím, že jsem ji prožila, ale nějak mi není vlastní, nemám z ní žádné silné vzpomínky a nemám na ni ani důvod vzpomínat a to dítě, kterým jsem byla jako by se mnou nemělo nic společného. Když vyprávím příhody z oné doby, zdá se mi to celé jen jako příběh, který jsem asi někdy slyšela, zcela odosobněn. Se mnou ve skutečnosti má pramálo společného. Ensiferum mi vždy připomenou, jaké to bylo začít být já. Bylo to krásné. Bezstarostné. A všechna bolest byla, ne že ne, ale zdála se být jaksi tupá, nedůtklivá, jakoby za sklem. Regulovatelná. Cítila jsem se ve svém těle doma. Chybí mi ta doba, kdy se člověk toulal bosky po lese, lezl po stromech a pil medovinu z rohu a hudba ho naplňovala zvláštní výbušnou euforií. Chybí mi hraní deskovek do noci a mečování se u potoka. Chybí mi přátelství neovlivněná nízkými pudy. Chybí mi nahlížení na život se zvědavostí a zájmem co přinese. Chybí mi ta doba, než život přinesl zklamání. Chybí mi mé já, které věřilo, že na něj nikdy nepadne závoj skepse a pesimismu. Které věřilo na lásku a na přátelství na celý život a šťastné konce a naplnění a na to, že tu vždy bude s kým hrát deskovky do noci a pít medovinu z rohů. Chybí mi mé já, které věřilo že se svět nezmění. Které věřilo, že nebude změněno ono samo.
A občas, semtam, někdy, opravdu málokdy, se u poslouchání Ensiferum znovu cítím jako tehdejší osoba, co odmítá sundat své první metalové tričko a prochodí glády i v parném létě a znovu sním o severských bojovnících a čekám na svého vlasatého prince s korbelem piva v ruce a krvavým mečem v druhé. Znovu jsem naivní a šťastná a znovu sním pro ten pocit štěstí, ne jen abych utekla. A stále ještě dokážu psát příběhy a přečíst sedm knih za týden a smát se upřímně bez cynického uchechtnutí nakonec. Doba, kdy bylo s kým hrát deskovky, byla fajn.

Nedokážu si vzpomenout, kdy se vše převrátilo. Ani jak se to stalo a co to způsobilo. Kdy jsem otupila a ztratila zájem a zasněžené království z mých snů se proměnilo na měsíční krajinu. Odkdy se z poslechu Ensiferum stala jen bolestivá a melancholická nostalgie. Odkdy je tak těžké dočíst knihu a kdy les ztratil své čarovné kouzlo. Kde jsem sebrala to nekonečné potěšení ze zraňování všech, co chtějí být součástí mého životu. Odkdy vidím více důvodů odejít, než zůstat. Cítím se prázdná a přesto šíleně těžká. Odkdy není s kým pít medovinu z rohu a hrát deskovky?

,,Det gör ont, men gå ändå, du kan alltid vända om.
Det gör ont, men gå ända, du är här och kom hit som en vandrare."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 9. července 2018 v 4:46 | Reagovat

Velice s tebou cítím. Kdysi vše šlo hladce, dnes se nic nechce. Chce se jen lehnout do rakve. :D

2 Lucienne Lucienne | Web | 11. července 2018 v 20:01 | Reagovat

Jak jsem to tak četla, trošku mi běhal mráz po zádech. I já si občas vzpomenu na to mé já, které si myslelo, že na něj nikdy nepadne skepse a že bude vždycky vidět v lidech to dobré a svět pro něj bude šťastným místem. Tohle já se mýlilo... A zdá se, jako by žilo úplně jiný život než teď já. Krásně vyjádřeno.

3 Black Blood Black Blood | Web | 20. července 2018 v 20:03 | Reagovat

Jo mne moje vzpomínky dohánějí k šílenství

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.